Hluboko v jejich minulosti zeje slepá skvrna. A vede k ní jen červí díra bolesti.
Chalupa ve švédské jezerní kotlině patří do zasutých hlubin dětství, kam Nils, Benjamin a Pierre jezdívali s rodiči vítat letní slunovrat. Dávno dospělí bratři se k ní nyní vracejí s urnou matčina popela, aby ho podle posledního přání zesnulé rozptýlili do zdejších vod, a už cestou znovu čelí zdrcující atmosféře, která je před dvaceti lety z idylické krajiny vyhnala. Z jejich hovorů, hádek a strkanic postupně vyplyne, do jaké míry tehdejší rodinné soužití utvářely tiché konflikty, antipatie a obsese, vůči nimž není imunní ani občan prosperující severské země. Panovačný otec, úzkostná matka, jejich pijácké zkraty i studený odchov potomků, jehož důsledky vnímáme zejména přecitlivělýma očima prostředního syna Benjamina, mají však společného jmenovatele vytěsněného do pomyslné slepé skvrny traumatizujících vzpomínek. Co ke zpřetrhání nejněžnějších pout vedlo?
