Spyres Michael, Les Talens Lyriques, Christophe Rousset: In The Shadows - CD

Americký tenorista, barytonista a belcantový specialista Michael Spyres o svém novém albu říká, že se snaží vrhnout světlo na skladatele, kteří strádají ve Wagnerově stínu, kteří ale přitom posloužili jako kompoziční základ pro jeho tvorbu. O některých zúčastněných to platí beze zbytku (Gaspare Spontini, Giacomo Meyerbeer, Heinrich Marschner), o jiných jen částečně a o dalších pro změnu vůbec. Beethoven zůstává bez ohledu na Wagnera jedním z největších hudebních gigantů a ani jeho jediná opera Fidelio v žádném stínu nestrádá. Totéž se týká třeba Belliniho Normy, která je dodnes skladatelovým nejhranějším dílem. Jako autoři, pomyslně ukazující Wagnerovi cestu, do seznamu ale jistě patří. Největším otazníkem tak zůstává v kontextu nahrávky paradoxně sám Wagner, který album uzavírá. Je v této fázi své kariéry Michael Spyres skutečným wagnerovským Heldentenorem? V žádném případě. Může si přesto příležitostně zkusit zazpívat některý „lehčí“ wagnerovský part typu Lohengrina? Pochopitelně může - otázkou ale je, co to udělá s jeho hlasem. Původně jsem totiž celou záležitost pokládal za převážně studiový projekt - asi jako když se např. pěvkyně typu Beverly Sills (nebo dokonce Simone Kermes) rozhodly nazpívat Odabellu z Verdiho Attily. V umělém „mikroklimatu“ nahrávacího studia s jeho laskavou ohleduplností ke zpěvákovým hlasovým možnostem a limitům to jistě lze. Realita „tam venku“ je ale docela jiná. Nahrát árii Lohengrina ve studiu s orchestrem, hrajícím na dobové nástroje a čítajícím sotva několik desítek hráčů, je absolutně odlišná disciplína, než být schopný opakovaně na

jevišti odzpívat celou náročnou roli proti gargantuovské přesile obřího dvousethlavého orchestru v rámci bayreuthského festivalu. Právě tam se totiž Michael Spyres chystá a po letošním Lohengrinovi ve Štrasburku už má s Bayreuthem nasmlouvané sezóny 2024 i 2025 jako Siegmund ve Valkýře a Walther von Stolzing v Mistrech pěvcích norimberských. Přitom základní průpravou a předstupněm pro podobný typ rolí je tzv. spinto nebo chcete-li mladodramatický obor, se kterým ale Spyres nemá téměř žádné zkušenosti. Z druhé poloviny 19. století zpíval např. Vévodu ve Verdiho Rigolettovi nebo Rodolfa v Pucciniho Bohémě, což jsou ale lyrické party. Nejblíže typické spinto roli je tak ve Spyresově kariéře zatím pouze Don José v Carmen a o vysloveně dramatickém oboru zatím nemůže být v jeho případě vůbec řeč. Jedna věc je „fešácky“ si „střihnout“ na koncertě Nessun dorma pro rozvášnění publika, druhá věc je ale odzpívat celou „zabijáckou“ roli Calafa a neztratit se přitom vedle hlasově dominantní Turandot. A velké wagnerovské role jsou co do extrémních nároků hudebním ekvivalentem Turandot, nic po hlasové stránce náročnějšího už v operní literatuře v podstatě neexistuje (tím nijak nesnižuji jiné náročné interpretační „disciplíny“ jako např. vypjatou koloraturní virtuozitu nebo třeba svébytné intonační nároky atonální hudby apod.). Vzhledem k chronickému nedostatku kvalitních wagnerovských interpretů se vždycky najde dost uměleckých agentů, operních impresáriů a ředitelů festivalů, kteří se budou snažit přesvědčit zpěváky, kteří k Wagnerovi dosud hlasově nedozráli nebo nikdy nedozrají, protože jsou prostě majiteli jiného typu hlasu, že je pro ně Wagner právě teď to pravé ořechové. Odpověď na otázku, zda přitom mají na mysli pouze své vlastní umělecké (případně finanční) zájmy nebo jim jde alespoň trochu i o interpreta a jeho vokální zdraví, přenechám na vás. Samozřejmě je také možné, že po tomto typu repertoáru zatouží i sám interpret, zvlášť v době, kdy se slovo „výzva“ skloňuje v médiích i běžné komunikaci prakticky neustále ve všech pádech. Asi také není tak těžké při neustávajím přísunu úspěchu a nových rolí uvěřit, že je zpěvák oním raritním (a napůl mytickým) hlasem „assoluto“, schopným v nevelkém časovém odstupu zvládnout naprosto odlišné typy rolí, v případě Michaela Spyrese např. Mozartova Mitridata a vedle toho už zmíněného Lohengrina. V dokumentované historii ale bylo takovýchto výjimečně obdařených interpretů naprosté minimum - napadá mě snad jen Maria Callas (a o předčasném konci její kariéry se jistě není třeba rozepisovat).

Abychom se ale na závěr vrátili ke Spyresově aktuálnímu albu: jako dramaturgicky pozoruhodný počin určitě zaujme a Michael Spyres coby interpret skladeb Wagnerových předchůdců naprosto obstojí. A nejen obstojí – je to bez přehánění jeho hudební teritorium. Dál by se měl ale zatím pouštět jen velmi opatrně a s rozvahou. Jinak by totiž mohl o svůj výjimečný hlas předčasně přijít, a to by byla velká škoda.